Několikrát se přetřásala, nejen verbálně, ale i v písemném projevu otázka zkrácení programového času v letošním ročníku Českého videosalonu v Ústí nad Orlicí. A že to způsobilo zařazení nových programových prvků, konkrétně uvedení rakouských filmů a besedy k 30. výročí Sametové revoluce. Tím se stalo, že se některé kvalitní filmy z krajských soutěží na tu finální nedostaly. Ano, ke zkrácení projekčního času skutečně došlo. Beseda se přesto ukázala být potřebná. Kdo tam byl, dobře ví, že se tam o Sametové revoluci vůbec nemluvilo. Jen o tom, jak se soutěže dělaly dříve a jak se organizují nyní. Také o tom, jak je někdy složité s rozlišením amatérů a poloprofesionálů nebo dokonce profesionálů. A také jak vidíme filmy, které kolují v televizním vysílání. Mnoho dalších otázek, na něž se dostalo, mnoho dalších, na které už nezbyl čas. Celostátní soutěž, jakou je dnes Český videosalon, má ve svém ročníku číslo 66. To je opravdu úctyhodné číslo. Vždycky se konala v červnu, a proto její přeložení na listopad by asi nebylo nejlepším nápadem.
Pokud jde o to, že existují jakési generační rozdíly, o tom není pochyb. Projevilo se to i v Ústí nad Orlicí. Jde především o zřetelný rozdíl v tvorbě filmů, takřka ve všech žánrech. Je zcela samozřejmě, že mladá generace ve všech dobách hledala jiné zpracování svých originálních námětů, než se tomu dařilo generaci předchozí. Navíc s příchodem nových porotců zesiluje trend, podle něhož by si autoři amatérských filmů měli osvojit ústup ze zajetých konvenčních kolejí a přicházet s osobitým pohledem na nová témata i na jejich zpracování. Tuto zásadu by nemuseli autoři střední a starší generace přijmout s ohledem na to, že myslí nejen na soutěže, ale i na své diváky v místě svého působení. A také se zřetelem k tomu, že umění nestoupá strmě vzhůru, ale po spirále. Situace je taková, že někteří autoři nyní budou zkoumat, kdo bude v té či oné soutěži členem poroty a podle toho se na soutěž buď přihlásí, nebo si svůj film schová pro soutěž jinou. A pokud jde konkrétně o dokumenty o lidech, kteří něco dokázali nebo jsou něčím významní, dá se jejich tvorba směle porovnat s televizním pořadem „Třináctá komnata“. A že by rozdíl mezi nimi a těmi amatérskými byl tak ohromný, to se říci nedá. Stejné je to s cestopisy. Mnohé z nich, které uvádějí televizní stanice, jsou natočeny systémem „Přišel, viděl, natočil“ bez jakékoliv literární přípravy a promyšlené dramaturgie. Stejné je to s dokumenty z jihlavské soutěže profesionálních filmů. Jejich kvalita není nijak rozdílná od špičkových filmů amatérských. Mají svoje diváky. To ano. Takové počty se na našich soutěžích sotva kdy objeví.
Takže nakonec jeden návrh. Proč neudělat příští soutěže ne jako dvoudenní, ale jako třídenní. Právě na besedě se mluvilo o tom, že v minulosti byly ty celostátní vždycky třídenní, a třídenní byly dokonce i některé soutěže krajské. Jistě se o několik tisícovek prodraží. Ale když si vzpomeneme na nepříliš levné akce v kultuře a umění, o nichž byla nedávno v médiích řeč, pak se určitě takové prodloužení doby soutěží vyplatí.
